Na procházce mezi vinohrady se mi tuze líbila jedna cesta. Byla travnatá - pováleníčko na záda eňo ňuňo - a sluníčko ji hezky vyhřívalo. Cestu ale zničehonic přetnula velká kovová brána. Zastavila jsem a vzorně čekala, až ji Gabra otevře. 

Tak jdeme, hodila jsem po ni vysmátá očkem, protože se na můj vkus zbytečně moc loudala. Měla jsem radost, že vítr konečně vyfoukal bláto natolik, aby se mi nelepilo na packy, a řádně jsem si to užívala. Gabra se na mě rozpačitě podívala, že prý od této brány nemá klíče. Tak jsem si stoupla ke druhé brance, co byla kousínek vedle této, ale ani tu neuměla otevřít. Nerozuměla jsem tomu. Když jdeme do naší zahrady, vždycky hned odemkne a když jedeme k babičce, taky má klíč. Od těchto klíč neměla - že jsou cizí a nemůžeme tam jít. Takové krásné místo a úplně opuštěné, říkala jsem si. Jaká škoda, že tudy nemůže nikdo ani projít!

My psi nepotřebujeme mít vše oplocené, drát s bodlinkami nahoře, s jiskřením na dotek zase dole. Víme, už tak nějak intuitivně od mala, který dům, zahrada nebo kus lesa je v naší správě. A ten si pak hlídáme. Dobře hlídáme - většinou. 

Lidem je někdy nelehké porozumět. Mám pocit, že občas si všechno zbytečně moc komplikují. 

Tak třeba to jejich věčné dumání. To nemají na práci nic lepšího, než neustále přemýšlet, kdo měl jaký dojem na nedělní oslavě, jestli všem chutnala včerejší večeře nebo jaké asi bude počasí za měsíc, když pojedou na výlet do hor? Pak, když můžou trávit čas s někým, koho mají rádi, nestíhají anebo schůzku kvůli práci nahonem ruší. A jakpak by ne, když časem tolik plýtvají. Kdyby nechali hlavu odpočinout, kdyby dokázali opravdu pozorovat mraky, když pozorují mraky, jíst, když jedí, nebo si jen hrát, aniž by při tom počítali, kolik ušetřili za včera uzavřené výhodnější pojištění. Kdyby si tak dokázali užívat každého okamžiku, který mají, byli by o tolik šťastnější! Moc bych jim to přála. 

Mám pocit, že lidé si občas všechno zbytečně moc komplikují.  Ale to už k té povaze člověčí asi patří.

Pac a ťap, Rů