Kdo sám sebe převézt chtěl
Od rána do večera pracoval,
přesčasy pokorně schvaloval.
Práce, co jeho snem kdysi byla,
teď v noční můru se proměnila.
Ostatní oblasti jeho života
začaly prachem zapadat.
On hnal se stále a ještě víc než včera,
nebral ohled na sebe, ba nikoho rad.
Tělo se hroutilo mu pod rukama,
mysl nebyla na tom o moc líp.
Však on hnal se ještě víc než včera,
a přitom toužil mít už jen klid.
Co třeba učiniti bylo,
odkládal pořád o kus dál.
Věděl, že by se mu ulevilo,
ale pořád čehosi se bál.
Na místě, kde už lapával po dechu,
cosi stále ho drželo pevně.
Pak v alkoholu hledával útěchu,
což podepsalo se na něm zjevně.
Ibalgin teď si dávkuje pro tělo,
Lexaurin zase pro duši,
změnit to, to se mu nechtělo
a jak škodí si, to pořád netuší.
Kdo hlas intuice, duše své umlčí,
ten svou tím prosadí jen nakrátko.
Třebaže už v rukou třímá pozlátko,
kam třeba je, duše jeho ho dotlačí.
Protože.
Kdo sám sebe převézt chtěl,
ještě nikdy neuspěl.
~
Přečtěte si také: Když kůň a pes budou chtít žrát spolu, pojdou oba nebo Jediným kormidelníkem jste Vy