Kdo sám sebe převézt chtěl

Od rána do večera pracoval,

přesčasy pokorně schvaloval.

Práce, co jeho snem kdysi byla,

teď v noční můru se proměnila.

Ostatní oblasti jeho života

začaly prachem zapadat.

On hnal se stále a ještě víc než včera,

nebral ohled na sebe, ba nikoho rad.

Tělo se hroutilo mu pod rukama,

mysl nebyla na tom o moc líp.

Však on hnal se ještě víc než včera,

a přitom toužil mít už jen klid.

Co třeba učiniti bylo,

odkládal pořád o kus dál.

Věděl, že by se mu ulevilo,

ale pořád čehosi se bál.

Na místě, kde už lapával po dechu,

cosi stále ho drželo pevně.

Pak v alkoholu hledával útěchu,

což podepsalo se na něm zjevně.

Ibalgin teď si dávkuje pro tělo,

Lexaurin zase pro duši,

změnit to, to se mu nechtělo

a jak škodí si, to pořád netuší.

Kdo hlas intuice, duše své umlčí,

ten svou tím prosadí jen nakrátko.

Třebaže už v rukou třímá pozlátko,

kam třeba je, duše jeho ho dotlačí.

Protože.

Kdo sám sebe převézt chtěl,

ještě nikdy neuspěl.

~

Přečtěte si také: Když kůň a pes budou chtít žrát spolu, pojdou oba nebo Jediným kormidelníkem jste Vy