Dveře
Někdy se člověk dočká jen zavřených dveří
Našli jsme se náhodou,
až jsme byli za vodou.
Potkali se jen tak mimochodem,
nebo byla to dohoda s Bohem?
Teď loučíme se jako dávní přátelé,
setkání naše bylo vždycky veselé.
Mé srdce vděkem hoří,
třebaže večer se do tmy noří.
Hvězdy nám svítí nad hlavami,
jako by chtěly zamést s obavami.
Držíš medovinu v ruce
a kráčíš po mém boku
Víš, že až večer skončí,
tím dopíšeme sloku.
Jenže čas je jen iluze
pro ty, co vědí,
že minulost ani budoucnost
ve skutečnosti není.
A tak kráčíme dál
a smějeme se spolu.
Není to dovoleno,
ale ty nejdeš domů.
Mluvíme, mluvíme, mluvíme,
protože nevíme, nevíme, nevíme,
zda potkáme se ještě
a za jak dlouho?
Potkali jsme se jen tak mimochodem,
nebo byla to naše dohoda s Bohem?
Je pozdě večer, ale nám svítí na cestu
lampy, co kdysi viděly tvou nevěstu.
Ona ví, že máš ji rád a ty, že ona tebe ráda,
vždycky ale radši ohlídá si tě sama.
Teď ale kráčíš po mém boku
a oba dobře víme, že až večer skončí,
dopíšeme tuhle sloku.
Ke hřbitovu je otevřená branka
a za ní lavka, co jen na nás čeká.
Medovina je pořád zpola plná,
tak sedneme si, ani jednomu to nedá.
A mluvíme, mluvíme, mluvíme,
protože nevíme, nevíme, nevíme,
zda potkáme se ještě
a za jak dlouho?
Dáváš mi medovinu a sedíš po mém boku,
ale oba dobře víme, že během dnešní noci
dopíšeme tuhle sloku.
Někdy se člověk dočká jen zavřených dveří
Jeden má křeče od smíchu a od radosti pláče
Že to TVÉ, opravdové, na chvíli kamsi se vytratí
Když křídla nemáš, ale stejně chceš lítat
A poklad najdeš, aniž bys hledala
Že jako sen začne se ti život zdát
Špatnou náladu už posbíral někde
Nic hmotného nám stejně nenáleží
Když víš, že rozhodnutí jsi udělal správné
Když se Láska stane jenom slovem
Potkali se jen tak mimochodem,
Nastavení mysli každého člověka se odvíjí od toho, co prožil a co si uchovává nejen ve vzpomínkách, nýbrž také co chtě nechtě ráčilo zůstat v jeho nevědomí, ať už to má pro onu osobu vliv povznášející, či naopak.
Na procházce mezi vinohrady se mi tuze líbila jedna cesta. Byla travnatá - pováleníčko na záda eňo ňuňo - a sluníčko ji hezky vyhřívalo. Cestu ale zničehonic přetnula velká kovová brána. Zastavila jsem a vzorně čekala, až ji Gabra otevře.
Práce, co jeho snem kdysi byla,